Report: pětidenní enduro etapák v nejkrásnějších alpských kulisách, to je All Around eMTB Bosch

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 25.9.2023

Závodění na embt mě zatím docela míjelo. K Temné Straně Síly jsem se sice přidal téměř před třemi lety. Závodění na enduru mě ale uspokojuje a šalina je jen tréninkový nástroj. To teď trochu změnilo pět dní etapového emtb v horách okolo italské Aosty. Mám pro tento kout Alp slabost. Zapomeňte na východoalpská depresivní údolí, kam nechodí slunce, ale Doktor z hor. Tyhle hory jsou jinačí. Rozkročené doširoka jako Andy. Gran Paradiso, Monte Rosa, Malý Matterhorn, Matterhorn, Červino, Mont Blanc. 
Z "valdostanské" strany jsou tyhle kopce taky nějak hezčí.

Povinná výbava

Už samotné instrukce k závodům zavánějí velkým dobrodružstvím. Dopodrobna rozepsaná lékárnička, emergency blanket, světla, čelovka. Powerbanka k mobilu, navigace, náhradní lanko, patka, nabíječka na kolo. Já jsem přibalil i italskou redukci do zásuvky. Nakonec nebyla potřeba. Předepsané jsou i dva litry tekutin.

Helma, dlouhé rukavice, páteřák a kolena. Batoh s certifikací se akceptuje. 
Někdo veze chráničů víc, někdo míň. Já jsem to odjel s Camelbak batohem s páteřákem, kolenama a Proframe helmou. Mix velkých a malých helem byl zastoupen v závodnickém poli rovnoměrně. 

Do závodu nastupuji s několika hendikepy: Předloktí má všechny barvy duhy z nedávné válendy na frenčkapu v Pessey. Z bezpečnostních důvodů vozím na emtb flaty. Na polykání výškových metrů v tempu jsou určitě lepší spd. Ale hlavně, nemám žádný Garmin. Mapy, které organizátor poslal předem, jsem si nahrál do mobilu do offline módu v aplikaci Komoot. Když bych se ztratil, tak se snad najdu, ne? Chyba, více dále v textu.

Na turbo zapomeň

Pokud laskavý čtenář není jezdcem emtb, asi těžko pochopí. Pravděpodobně má většina z vás zkušenost z parkoviště. Paráda. Dáš to všecko na turbo a vyletíš kopec. No tak to úplně není. Ani velikost baterky a vysoký kroutˇák vás samy o sobě na vrchol nedostanou. Výjezd druhý den bolí hodně, třetí den ještě víc. 
Oceňuju funkci walk, zkuste tahat emtb po skalách. Ale s energií se musí šetřit a správně rozdělovat mezi nohy a baterku. Nastudovat mapu a nepřehánět to s dopomocí. I doma jezdím všechno na Tour a eMTB mód používám jen na blátivé a prudké úseky. Stejně tak i tady jedu většinu na Tour. 

Na čem přejet hory

Já jsem jel na Simplon Rapcon CX, s motorem Bosch se 750 baterkou, moje dřívější kolo se 625 by to zvládlo taky. Jde spíš o psychiku, když je vrchol v nedohlednu a display ukazuje zkracující se dojezd. Ve sjezdu se dojezd zase zlepší. 

  

Martino Fruet, italská XC legenda, dojel 1. místě na Lapierru GLP co má jen 500 Wh. Takže v baterkách to určitě není. Pokud vážíte asi jako horská koza je 500Wh asi vpoho, pokud spíš jako jateční býk, tak je holt potřeba přidat na kapacitě. Kolo se správným zdvihem, prostě něco 140-150 a víc.
Horkým tématem dneška jsou lehké ebiky. Mým hrdinou celé akce byl Franky.  Pokaždé přijížděl jako poslední, vzal si totiž na závody v supercrossu fechtla. Jeho Turbo Levo SL prostě na tohle nebyl ten vhodný nástroj.

Ubytování, jídlo a pití

Účastníci mají možnost si zvolit z několika možnosti: 
Noclehy jsou vždy v cílové obcí v místních tělocvičnách. Spí se na skládacích lehátkách. Jen v Greyssoney jsme spali venku pod partystanem. Nikdo nezmrzl. Kdo potřebuje svůj komfort a klid, mohl si zarezervovat v každém místě hotel z nabídky organizátora. 

  

Startéři, značkáři, kluci, co převážejí naše věci, všichni bydlíme společně, což vytváří pěkný pocit pospolitosti. Je to prostě takový cirkus, kde někdo staví stan a někdo jezdí na kole. 
Většinou se potkáme všichni i na večeři ve stejné restauraci. Na většině závodů bývá dostatek iso drinku a podobně. Tady je v cíli k dispozici jen chléb, sýr, salámy, okurky, olivy a pivo. Snídám většinou v místních kavárnách, není nad to zahájit den po italsku.

       

Kategorie a co to stojí

Závod se dá jet ve třech délkách 200, 100 a 50. Správně tušíte, že dvoustovka trvá pět dní, stovka dva a padesátka je odjeta v posledním dní. Vzhledem ke vzdálenosti je jasné, že víkendovka a nedělní závod jsou spíš pro místňáky a pro nás přespolní je dvoustovka. Ta má ve skutečnosti 230 km...

Dvoustovka stojí 430 Eur, dvoudenka 260 a jednodenní závod je potom za 70 Eur.

Ztratil jsem se v podstatě okamžitě po startu

Startujeme z hlavního náměstí v Aostě a cíl prvního dne je v Cogne. S výhledem na Gran Paradiso 4061m. Časomíra začíná až na výstupu z lanovky v Pile. I když jsem pořádně studoval mapu, podařilo se mi na všech třech místech, kde by se dalo špatně jet, minout odbočku. Ztratil jsem se v podstatě okamžitě po startu. 
Vzhledem k tomu, jak výjezd bolel, tak mě to bloudění mrzí. Taky vím, že už tu ztrátu nenaženu. To jsem mohl jet pohodu a následovat někoho, kdo to tu zná. První den byl ve znamení bloudění. A hlavně pochopení, že tenhle závod není palba mezi páskou.

Za koncem měřeného úseku je ještě dlouhý trail. Spiš turistická stezka. Být to ve Francii, pošlou nás ještě tímhle peklem, co připomíná sjezd do Venosc z Mt of Hell na čas dolů, přitakáváme si se dvěma Francouzi co jsou přímo z Les2Alpes. Na všech kříženích s dopravou je vždy policista s plácačkou, který kvůli nám zastaví dopravu a zajistí bezpečný průjezd.

Pak transfer po silnici a lesních cestách do cíle. V cíli na nás čekají toolboxy s nářadím, tašky s věcma. Občerstvení. Servisní zázemí od kluků z AOSTA VALLEY FREERIDE, jejich dodávka a dobrá nálada tu bude každý den. 

Večer diskutují se značkáři. Všechno značení sbírají po závodě a jedou na kole jako my. Takže vlaječky značení jsou malé a nízko nad zemí. Udržitelnost je taky téma. Vyvážet pickupama značení a kilometry plastové pásky, která už se nepoužije, vidí organizátoři jako nesmysl. A vyznačte 230 km. 

Lepím mobil na rám...

Na den druhý lepím duct tapem obal od telefonu k horní trubce. Pojištěno ještě jedním mohutným zip-tieem proti vypadnutí. Moje ghetto navigace se osvědčila, ale to neznamená, že bych si sem tam nedal pár metrů stoupání někde navíc. Občas se i družicím zamotá hlava.

 

Ranní 2. etapa začíná v Cogne (1620m n. m.) mohutným výjezdem do výšky 2910m n.m., kdy za vrcholem a sedlem musí vždy být ještě jedno sedlo a vrchol. Pak odměna v podobě sjezdu do le Chardonney ve výšce 1450m n.m. Tam končí měřený úsek. 
Pevnost Bard bez turistů a jenom pro nás. Vyletět ji až na vrchní nádvoří, kde je cíl a občerstvovačka pro kola i jezdce. Nabíjecí přestávka je minimálně jeden a půl až dvě a půl hodiny dlouhá. Podle libosti. Za Bardem nás ještě čeká neměřený transfer. Pak nakládáme kola na shuttle a přejíždíme do Greyssoney.

Jedna RZ ráno, druhá odpo

I v dalších dnech je program podobný. Ranní start a dopolední měřený úsek. 
Dobíjecí přestávka na horské chatě s obědem a s minimální a maximální délkou nabíjecí přestávky a pak start odpolední měřené jízdy. V cíli je občerstvení, servis a většinou společná cesta na večeři. Nabíjení kol je zajištěno i v místě spaní.

Organizátor nám převáží velkou tašku s osobními věcmi, plus bednu s toolboxem a náhradními díly. Tyto na nás vždy čekají při příjezdu do cíle.

Postupně se přiostřovalo

První dva dny byly celkové snazší, jak v pilotáži, tak v kilometrech, spíše šlo o to zvyknout si na navigování. Třetí a čtvrtý den pak přitvrdily muziku. Rozmanitost terénu byla neskutečná, kamenolom nad čarou lesa, lesy kde hrabanka stříká za krk a malé kamínky do bot. Skalní traily s mnoha dropy, alpský single. Sem tam i nutný asfalt nebo štěrk. Závěrečný sjezd do Aosty pak představoval to pravé alpské závodění na tratích, kde kopáči ví, jak postavit zatáčku. Bylo tu prostě úplně všechno.. 

Tohle z auta neuvidíš

Nejde jen o dechberoucí trailování po horských stezkách nad čárou lesního porostu, průjezdy zapomenutými vesničkami, po kočičích hlavách, pastevecké stezky, uličky mezi stodolama, tak akorát na šířku řídítek. Neměřené úseky umožňují trochu víc se kochat. I když času na kochání není příliš. 

Byl jsem v regionu několikrát a v létě i v zimě. Teprve teď jsem poznal krásy Valdostany pořádně. Projeli jsme místa, kam se nepodíváte a pokud byste shuttlovali s normálním kolem, budete pořád sedět v autě.

To pravé závodění na ebicích!?

V euforii právě odjetého závodu mi přijde, že Luca (ředitel závodu) přišel na to, jak se má závodit na emtb. 
Klasické enduro závody, kde s náma jedou i kluci na šalinách a pořadatelé je občas nepustí na lanovku, aby to teda měli těžší, neodhalují plně potenciál emtb. 

Řekl bych, že pořadatelé klasických enduro závodů vlastně neví, jak pojmout kategorii emtb, a tak prostě volí jen nejjednodušší řešení, které nafoukne počet startujících. Schopnost v horském terénu ujet 60+ km a přitom nejet pořád po štěrku jako někde v Rakousku, to je ono. EMTB odstraní hluchá místa přejezdu a krásně propojí vzpomínky v pětidenní nekončící trail.

Top ten potěšila

Vítězem byl Martino Fruet s časem 8h:13min:13sec, druhý Theo Charmes z Francie 8:53:18, co si chodí v eMTB XC letos pořád stoupat na bednu. A třetí Kevin Bettineschi, italský sjezdař a endurář závod odjel za 10:32:16. Já dojel na desátém místě. První den jsem s blouděním byl 13. Pak se držel 9. a 10. pozice.

Sežeň parťáka a za rok vyraž taky!

Myslím, že ideální je jet závod ve dvojici, můžete se podporovat a pomáhat si v navigaci. Mě cestou občas parťák chyběl. 
Příští edice startuje už za 355 dní. Kompletní informace hledejte na stránkách allaround-emtb.com.

Podobné články

Diskuze

  • anonymní uživatel Shu Lin (tyvogo (a) lepra.cz) 27.9.2023 - 10:11

    Slusnej ebike brainwashing

  • anonymní uživatel Roman Vacek (vacan222 (a) gmail.com) 1.10.2023 - 22:01

    Pěkné čtení. Údolí Aosty považuji za jednu z nejlepších lokalit Alp - je tam hezky, levně, pohoda a nekonečně trailů. Kolik vám to hodilo hohemetrů denně? Dík Vacan

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


Přepnout barvu pozadí